Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny.Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor básníka a prozaika Jana Sojky (nar. 1973), který vznikal půlky... Více
Skryli jsme své tváře pod roušku a své životy mezi čtyři stěny.Tak by se dal stručně charakterizovat sevřený povídkový soubor básníka a prozaika Jana Sojky (nar. 1973), který vznikal půlky března do začátku června 2020. Koronavirus a karanténa ale nejsou v žádném případě prvoplánovými tématy textů. Povídky ukazují současného člověka v situaci, kterou dosud nepoznal a která jej nutí bilancovat a odhalit, co doposud skrýval i sám před sebou.Rodina prchající v panice z města k příbuzným na chalupu, osamělý muž zabarikádovaný v panelákovém bytě, Václav podezřívající svou ženu z nevěry nebo výčitkami pronásledovaný Tomáš chystající se ukončit milostný poměr. Pak jsou tu i vzpomínky, které nenadále obydlují všechny kouty neznámého domova, návraty do dětství, k rodičům, k prvním láskám a ke všem těm zaprášeným životním plánům ukrytým v regálech nepaměti. A nakonec otázka, jak se po těch sto dnech vrátit zpátky do reality. ––– Jan Sojka je rozhodně psychologickým vypravěčem. Ve svém stylu se nevyhýbá ani expresivně náročnému vyjadřování, přestože je jeho forma úsporná a jednoduchá. V obsahových sděleních nezapře básníka.— Jan Bednář, ČRo Vltava Musí běžet, nesmí se zastavit. Přebíhá lávku a obíhá sídliště. Míjí tentýž dům. Všechna okna zhasnutá, jen to jedno zase svítí. Dravá rudá barva jako zpráva o nespavosti nebo o strachu ze tmy. Pokaždé si říká, kdo tam asi bydlí. Osamělý muž? Osamělá žena? Nebo oba? Běží a dívá se na planoucí okno, jako by se měla odhrnout záclona a lidská bytost, která tam žije, mu měla dát znamení. Sbíhá od sídliště do údolíčka pod ním, zastavuje u lavičky, opírá se o ni, dýchá, odpočívá. S matkou sem chodíval jako kluk, s otcem taky, ale nevzpomíná si, že by tady byl s oběma najednou.— ukázka z knihy
