Anotace
Z komentáře Jany Štroblové k původnímu LP albu 1118 3294 "Marina Cvetajevová Hodina samoty" vydanému v Supraphonu v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Marina Cvetajevová se v básnické nadsázce vyznala z nelásky k sochám; připadaly jí jako zkameněliny hluchoněmých. A stejně tak neměla ráda divadlo - "dívat se očima". Bylo to pro ni jen prostředkem k přesvědčování "nevěřících Tomášů", věřících výhradně tomu, co vidí, nebo ještě spíš tomu, nač sáhnou. Bylo to pro ni jen "slepeckým písmem". Milovala s l o v o. Básnickou tvorbu cítila jako "Chůzi podle sluchu", která klopýtá, když "ruka předbíhá sluch", když totiž verš usiluje být hlásnou troubou. Sluchu se nezpronevěřila, jakkoli šla i proti jazykovým tradicím a rozbíjela vzrušenými přeryvy a přesahy splavnou melodii básní. Její "svobodný živel verše" se trhal následkem skrytých výbuchů, neplynul. A básnířka zkoušela vydobýt ze slov nové odstíny významu pomocí jejich zvuku. Je zasypána a uhranuta zvuky, život se jí odkrývá v nich místo v barvách. A jako by zároveň na ně byla ve své duchovní osamělosti, uprostřed svět propadajícího lhostejnosti či válkám, čím dál víc odkázána. Slovo se stává posledním gestem, které musí vyjádřit a zastoupit všechno: děj i drama. Jedině na scéně poém se ještě vede dialog, jinak se básnířka, ve své době bez čtenářů, dovolává porozumění monologem, jitřivou samomluvou s narůstajícím množstvím zámlk, jen pro ty nejspřízněnější duše slyšitelných. Tak došla do svých "temnot sevřenosti"....Postupně bledne ten trochu samolibý obraz lyrické hrdinky z mladých básní: se zelenýma očima, rusými vlasy, s prsteny, s aureolou vždycky v nejnevhodnější chvíli a s okázalým opíjením rozličných přikázání; jeho barvy nebyly ostatně nijak důležité. Z vnějškových rysů, z líbivého obličeje však stále jasněji vystupuje tvář. Nastává "hodina duše", kdy se teprve naplno otvírá propast mezi možnostmi a nemožnostmi. Tragika toho, kdo nezná uměřenost a míru. "Hodina duše", a tedy i "hodina samoty". Až "hodina nejvyšší samoty"...A všechno je u ní už zcela prosto povrchů, d i v a d e l ("vidění očima"); zůstává čistě h l a s. Tento básnický úděl je podivuhodně spjatý s Prahou, "městem poznaným ve snu, v barvě snu", které jí bylo záchytným bodem na její bludné cestě a dějištěm nejkrutějších i nejláskyplnějších poém, Hory a Konce. Hora a Konce mají v její tvorbě skoro symbolický význam. Když směřuje k výškám, zůstává často z lásky jenom spor, konflikt, konec. Ale ženského studu, pobuřujícně na tehdejší vkus, takže i tím, jak touží žít naplno, je věrná vlastnímu uměleckému cítění:ˇVšechno má v životě místo, jen estét ne. Ten se nepočítá; je vyloučen ze živlu, je nula". MARINA IVANOVNA CVETAJEVOVÁ (*8. října 1892 – † 31. srpna 1941)
Přehled kapitol